Kdo je elita a kdo jsou jelita
16.04.2007
buzz
Pryč jsou ty časy, kdy někteří psali o celebritě internetu (proniň Vinte, je to sice divné, ale ty to fakt nejsi) a dělali s ní rozhovory. Pryč jsou doby prvních blogwaves, Denisy Kera a jejích velmi užitečných výzkumů fenoménu blogu. Dnes je doba elit.
Položme si otázku. Kdo je elita. Ještě nedávno jsem myslel, že elita je někdo, kdo v něčem vyniká tak moc, že je v tom oboru jeden z nejlepších, neřkuli nejlepší ze všech. Měl jsem dojem, že slovem elita se pochvalně vyjadřujeme o skupině lidí, kteří něco umí, něco dokázali a jsou barevnější, než průměrná šeď okolo. Elita je prostě někdo, the best of the best, borci nade vše....
No, spletl jsem se.
Občas se stane, že původní význam slova se změní a nikdo neví, jak se to stalo. Nejobvyklejším jevem je posun z původní pozitivní, nebo neutrální roviny do roviny pejorativní. Prostě když se dnes řekne cikán, málokdo si vybaví bodré lidičky hrající na housle a hostící kdekoho. Spíše si vybaví přičmoudlíka s břitvou v temném průchodu, kterému je potřeba jít z cesty. Podobné je to s tou elitou. Jen s tím rozdílem, že zatímco posun významu slova cikán zapříčinili cikáni sami, elita k tomu přišla, jak ten hluchý k houslím.
V blogerském kontextu je elita někdo, kdo nemá mainstreamový, a tedy jediný správný názor, čímž se povyšuje nad ostatní. Elita je někdo, kdo nejenže nepřijme zdrcující kritiku těch-co-to-ví-nejlíp, ale dokonce si dovolí tuto kritiku odstranit ze svého životního prostoru. Elita je tedy zpravidla těžký asociál, který se tím ještě chlubí. A abych nezapomněl, aby bylo možno nasadit nálepku elita, musí být ten člověk znamý, alespoň v rámci nějaké komunity, když už ne v rámci celého internetu.
V běžném kontextu je elita někdo, kdo má peníze a vliv. Stačí, abyste měli soukromé letadlo, nebo alespoň drahé auto a hned jste hnusný elitář, který se povyšuje na ostatní. Takový elitář si to totiž nejspíš nakrad, protože kdo kdy viděl, že by se takové peníze daly vydělat poctivou prací rukama.
Jak jsem řekl, ta "elita" k tomu přišla jako hluchý k houslím a její členové mají do skutečné elity zpravidla daleko. Jsou to jen lidé, kteří za sebou různými způsoby zanechali nesmazatelnou stopu. Tak kdo je tedy ten, co o nich jedovatě prohlašuje, že jsou elita? Logika napovídá, že jde o pravý opak takových elitářů. Tedy o někoho, kdo za sebou nezanechal nic a nebýt těchto jedovatých plivanců, nikdo by o něm dodnes nevěděl. Vzhledem k tomu, jak se ten pejorativní nádech na to slovo už dokázal pevně nalepit, je takových lidí asi hodně. Jsou jich plné diskuze na různých zpravodajských i odborných serverech, lze je vidět v komentářích těch známějších lidí a když je člověk členem nějaké komunity v reálném životě, potkává je i osobně. Frustráty s velkým komplexem méněcennosti, nebo moralistické hnidy, naprosto neuznávající individualizmus a osobní prostor.
Za starých časů dostal takový frustrát po hubě a byl klid. Maximálně si pak sedl do hospody s ostatnámi frustráty a tam si vyprávěli o nespravedlnosti světa. Ovšem v dnešní socialistické době je nastaven jiný metr. Socialismus je od slova sociální, tedy společenský. Je běžné, že si růzí lidé představují společnost různě. Každý je jiný a principem společnosti je najít si sobě rovné a s těmi se stýkat. Mít s nimi shodné názory. Názorové platformy se člověk od člověka různí a je tedy jen potřeba určit a udržovat mantinely, aby se o sebe jednotlivé názory netříštily. Lidé to odjakživa mají v sobě a díky tomu normální člověk, který nesnáší sport nepůjde na fotbalové utkání, aby tam každému na potkání vysvětloval, jaký je primitiv, když kouká na takovou hovadinu. Jednak by asi dostal po té hubě a druhak chápe, že o takovýto názor ti fanoušci nestojí. Takže si to třeba jen myslí, nebo to někam napíše, ale nikomu to necpe v jeho osobním prostoru. Ano, osobní prostor je ten základní mantinel, který se dříve nepřekračoval. Ovšem ne tak dnes. Dnes nejsou názory, dnes je jen jeden názor. Názor, který chápe a uznává většina. To je princip socialismu. Socialismu, který stvořili frustráti pro frustráty.
Normální člověk nepřijde do osobního prostoru bezdomovce, aby k němu dlouze čuchal a pak mu nadával, že smrdí. To totiž udělá jen frustrát. A navíc jen tehdy, kdy mu v podstatě nic nehrozí. Frustrát nepůjde na fotbalové utkání nadávat fanouškům do primitivů právě kvůli té hrozbě fyzického kontaktu s jedním, či více chlápky-s-velkou-tvrdou-pěstí. Frustrát jde raději smrkat své názory někam, kde má buď navrch, anebo kde na něj protistrana nedosáhne. A na to je anonymní internet jak dělaný.
Ale na internetu už dnes nejde jen o nějakou anonymitu daného frustráta. Dnes je spousta frustrátů, kteří na svém vlastním webu uvádějí i svou adresu, takže kdo chce, ten na ně dosáhne. Problém je spíše s množstvím frustrátů. Kdo by taky chodil několikrát týdně někomu rozbít hubu, že.
Ukázkovým frustrátem je někdo s názorem, kdo si myslí, že jen ten jeho názor je správný. To by sice nebyl až takový problém, pokud vám takový génius nepřijde strkat svůj názor pod nos, a to způsobem poněkud otravným. Na názor frustráta sere pes. Pokud to ovšem nezvrací u vás doma. V takovém případě frustráta chytnete za flígr a prohodíte ho futry. Blitky si na podlaze nechává jen prase, což vy nejste. Vezmete tedy hadr a utřete to do sucha. A zapomenete. Jenže pak se dozvíte, že frustrát o vás prohlašuje, jaký jste elitář, protože jste ho vykopnul ze svého bytu a navíc jste si dovolil uklidit bordel, který po něm zbyl.
Pokud tedy nechcete být elita a nechat po sobě kdekoho flusat, nechte si doma nablít, poděkujte za to, omluvte se za své názory, které nejsou až tak mainstreamové a polepšete se. V opačném případě se těšte na tvrdou pěst proletariátu.
Komentáře
(kahi - WWW, 03.05.2007, 00:33:03)
škoda že jsi do článku nevložil nějaký link, který by trochu prosvětlil kontext... konkretizoval.