Jsem vařil, no...
22.04.2007
jen tak
Markétka měla narozky a já se rozhodl jí nějaký čásek dělat radost. Je totiž nesmírně trapné strčit ženě k narozeninám koště, bonboniéru a nějaký pseudodar, jako třeba šálu, ponožky, nebo zlaté naušnice. Dárky se dávají na vánoce, ... no a vlastně po celý rok. Kdežto narozeniny, potažmo pětadvacetiny (neboli čtvrtstoletí) se slaví pokaždé jen jednou za život. Je to zcela výjimečná událost a nelze ji smáznout nějakou trivialitou, pusou a pak se vrátit k rozečteným novinám a dělat jakoby nic.
No jo, ale co vymyslet? Výlet do Tater? Zájezd do Chuala Lumpůru, nebo prohlédnout Táč Mahál? Buď nejsou peníze, nebo čas, ale jinak to není špatný nápad. A pak mi to docvaklo. Prostě si ji budu pár dnů jen tak předcházet.
Začal jsem kytkou. Pětadvacet růží je docela dobrý začátek. Na víkend jsem pak naplánoval, že osobně upeču dort a udělám slavnostní oběd. S dortem mě však vypekla sestra Markétky, protože jí koupila jeden takový, nad kterým jsem závistí zblednul. To bych nezvládl, ani kdybych se postavil na hlavu. Už jen proto, že jsem nikdy žádný dort nepekl. Kromě toho, že vypadal fakt pěkně, byl i dost velký, takže nám ještě zbyl. Tož jsem dort odložil na neurčito a pustil se dnes jen do vaření.
Začal jsem tím, že jsem Markétku i s mámou vyhnal z bytu a sedl si k internetu. Za půl hodiny jsem měl dva recepty. Jeden hlavní a druhý alternativní, kdybych na ten první nesehnal potřebné ingredience. Pak jsem vyrazil na nákupy. Docela jsem to zvládl, jen kvůli černým olivám jsem musel ještě do druhého krámu. Pak nastala další fáze. Úklid. Při úklidu jsem se docela vyčerpal a navíc jsem to nezvládl včas, takže Markétka se vrátila a já neměl uvařeno. No nic, svěřil jsem se jí s překvapením a pak jí milostivě dovolil, aby mi dělala odborný dohled. Sám sebe jsem povýšil na šéfkuchaře a jí degradoval na kuchtíka. Ono totiž nejenže jsem nikdy nepekl dort, ale ani s tím vařením nejsem nijak zvlášť napřed. No vlastně, jsem ukrutný začátečník, takže když se v receptu psalo, že se má slanina posekat, tak jsem se musel pro jistotu ptát, jestli se tím myslí posekat, jako posekat, anebo posekat.
No, nakonec se to podařilo a bylo to dokonce i fakt dobré. Asi začátečnické štěstí, nebo co. A to i přesto, že jsem nesehnal petrželku na posypání a na závěr zapomněl přimíchat ty zatr. olivy. Kuskus se také vydařil (no, na něm se nedá nic zkazit) a chutnal nám natolik, že jsme ho oficiálně povýšili na častou přílohu.
A co že jsem to vařil? Kuře z jižní Francie na jedné pánvi – Poulet Nicoise. Je to přesně tak dobré, jak to vypadá na obrázku.