Jeden den v nemocnici
5.05.2007
jen tak
Chodíte do nemocnice? Jak často? A jaké to je?
Jako již tolikrát, vítá nás ve čtvrtek svou náručí nemocnice Na Bulovce. Ve vstupním turniketu se jako vždy, nekompromisně staví před naše auto tvrdý černý šerif a já jako vždy přemýšlím, jak velká sranda by byla, nasimulovat špatné brzdy. Jenže, jako vždy, i dnes pospícháme. Takže jen přebírám lísteček s časem příjezdu a s uctivým poděkováním zařazuji za jedna.
V čekárně před ambulancí je, jako vždy, ukrutně narváno. A jako vždy, převážně starší lidé. Ptáme se kdo je poslední. Vpředu na nás kývne sympatická paní, kterou si zapamatujeme a sedneme si na sedačku. Čekání je dlouhé, přestože na odběr berou vždy dva lidi najednou. V jednu chvíli se rozhovoří babička naproti nám a začne vyprávět cosi o svých stavech svému manželovi, který sedí vedle. Ze zvyku vypínám uši, protože poslouchat cizí hovory je neslušné. Avšak vzápětí babča zvyšuje hlas a pravděpodobně již poněkolikáté opakuje poslední větu. Nakonec to zakončí stylovým: "Ále, dědku hluchá, ti to řeknu pak. Takhle to uslyší všichni okolo, jen ty ne."
Po chvíli začne jiné paní na konci chodby zvonit nahlas mobil. A jako všichni lidé, kteří mají dnes nahlas zvonění, i tato paní jej nemůže dloooouho v kabelce najít. A stejně jako ti všichni lidé, co mají mobil nahlas a nemůžou ho dlooouho najít, i tato paní je zvyklá do svého mobilu řvát jak na lesy. Trvá to sice krátce, ale je to nepříjemné.
Pak přijdou dvě ženské, ignorují těch třicet lidí na sedačkách a hrnou se rovnou ke dveřím. Nějaký pán hned vedle dveří je zastavuje a oznamuje jim novinku, že všech třicet lidí v té čekárně čeká právě na tyhle dveře, které jsou v té chodbě beztak jediné. Ženské se tváří kysele a jdou si sednout. Chvíli je ticho a pak je pán upozorní, že by pro ně bylo lepší zeptat se, kdo je poslední, aby věděly, kdy mají jít dovnitř.
Když se pořadí blíží k nám, tak zhruba tři dvojice před námi (odhaduji podle lidí, kteří tam byli, když jsme přišli a těch, co přišli po nás) začne jeden pán, který přišel krátce po nás pokaždé, když sestra zavolá "další" vstávat a jakmile vidí, že jde někdo jiný, zase si sedne. Vypadá to, jako když dělá dřepy. Když přijdeme na řadu my, přebírám tašku a čekám. Pán zase provede svůj dřep a pak rezignovaně pokrčí rameny. Ženská, která předtím řvala do telefonu (také přišla po nás) se vykloní a zahuláká na pána: "To je divný, teď jste měl jít vy a pak já a ta paní vás předběhla, to si nesmíte nechat líbit." Pán opět rezignovaně pokrčí rameny, ale je na něm vidět, že nemá ani páru po kom vlastně má jít.
Po chvíli opouštíme ambulanci, znovu nasedáme do auta a jedeme se vzorkem půl kilometru na hematologii. Co mě na té nemocnici fascinuje, je její architektura, která je pro nemocnici naprosto nepoužitelná. Sestává totiž z mnoha budov, které jsou naprosto separátně rozmístěné po celém areálu. Nemají žádnou společnou infrastrukturu a dostat se k nim může člověk jen po ulici s frekvencí václaváku a většinou bez chodníku. Srdečně nechápu, jak ty kilometry zvládají těžce nemocní bez odvozu. Jen ze stanice tramvaje na onkologii je to zhruba kilometr. Nejhorší nemocnice, jakou jsem kdy viděl.
Na hematologii se zdržíme jen malou chvíli a vzápětí se zase vracíme zpět na onkologii s výsledky. Tentokrát jdeme z druhé strany budovy. Jezdím sem už druhým rokem a všímám si, že je tu rok od roku větší problém z parkováním. Buď se pacienti mají tak dobře, že jich má stále více auto, anebo je stále více pacientů.
Po chvíli v čekárně můžeme jít dovnitř. Sympatický pan doktor koukne na výsledky krve, poptá se po zdravíčku a pak se udiveně ptá, jaktože paní doktorce (která nás přijímala vždycky předtím) nepřišel divný ten nestandardní průběh léčby. Paní doktorka jela asi podle tabulek a co jí nesedělo, nad tím mávla rukou. V našem zdravotnictví záleží na štěstí. Když máte opravdu hodně štěstí, dostaneta doktora, který pracuje tak, jak má. Když máte smůlu, dostanete doktora, typu úředník. Doktor tedy svolává konzilium s hematoložkou a já zjišťuji, že Na Bulovce je běžnou praxí, že se jednotlivá oddělení mezi sebou nebaví. Asi to vyplývá s té zvláštní architektury. Já jsem ve svém domešku a všichni ostatní v osadě mi můžou...
Po chvíli se pan doktor rozhodne, že nás přijme. Běžím do auta pro tašku a odnáším ji na přidělený pokoj. Je to nadstandardní pokoj a byly o něj před měsícem těžké bitky. Nejdřív nám kdosi řekl, že si ho můžeme zarezervovat, pak to někdo jiný odmítl, že se lze pouze zařadit do fronty. Potom jsme se dozvěděli, že to všechno je nesmysl, že nadstandardní pokoje se nedají rezervovat, a to ani přesto, že to je napsáno na nástěnce. No a nakonec jsme ho vybojovali.
Loučím se a přeji hodně štěstí. Nasedám do auta a mířím k bráně. U výjezdu si uvědomuji, že nemám peníze. Parkuji u hlavní budovy a s lístečkem běžím za vjezdovým šerifem. Ptám se, kolik za tenhle budu platit. Prý 48Kč. Jdu tedy do hlavní budovy, kde je bankomat. Jenže ten mi odmítá peníze vydat. Do blba opakuje, že mám expirovanou kartu. Nedokážu ho přesvědčit, že karta je v pořádku. Nasedám tedy znovu do auta a jedu zpět na onkologii. Půjčuji si 40 korun a s omluvným úsměvem se vracím k bráně.
U výjezdu si mě přebírá výjezdový šerif.
"Tak to máme šedesát korun, šéfíku," zahlásí bodře a nastaví dlaň.
"Šedesát?" Nedám se."To jste se asi spletl. Váš kolega mi před pěti minutama řek, že budu platit čtyřicet osm."
"Ježiš, to se omlouvám. Já vám zapomněl odečíst tu půlhodinu zdarma."
Jo tak zapomněl... Odevzdávám šerifovi příslušný obnos a maně si vzpomínám na všechna ta jejich zapomenutí, kterých jsem Na Bulovce za dva roky zažil. Vzpomínám i na situaci, jak Markétku jeden podobně bodrý šerif přesvědčoval, že taková hezká tvářička přeci nemusí platit a nechtěl jí dát lísteček. Markétka naštěstí není idiot a tak si ten lísteček po krátkém boji vyboxovala. Na druhé straně lístečku je totiž poznámka, že při ztrátě se platí tisíc korun. To by bylo za pětikilčo bez bločku, paninko.
Naposledy pohlédnu na odulý ksicht černé hyeny a řadím za jedna. Brána nemocnice mizí v dáli.
Komentáře
(Birkov, 11.05.2007, 09:47:17)
Jaj, tak to otřes. Do jakékoliv nemocnice jdu hrozně nerad. Nemám rád ten smrad a ještě k tomu mám panickou hrůzu z injekcí. Snažím se tomu vyhýbati jen co se dá. Proto i k obvodnímu lékaři jdu jen na pozvánku - když si mě pozve. Samo, že když mi něco je, tak jdu sic nedobrovolně, ale jdu.