O dědovi a jednom výprasku
2.08.2007
jen tak
Přemýšlím, o čem napíšu a zjišťuji, že nějak nemám nápady. Ne že by nebylo co psát, to ne. Máme okurkovou sezónu, v Kladně spadla hala na palici našim menšinovým spoluobčanům, v Mineapolis spadl pro změnu most plný aut a po Čunkovi se vynořují další politici, kteří vystupují veřejně se svou averzí vůči našim menšinovým spoluobčanům. Ale nějak mě neláká o tom všem psát. Je to nechutné.
A jak tak přemýšlím, rozhodl jsem se pro něco odlehčeného. Téma zní: Jak jsem dostal na prdel.
Moje matka byla velká disidentka. Alespoň si na ni tedy hrála. V domě, kde jsme bydleli, bydlela i její kamarádka Majka. Holky se bavily tím, že po večerech překládaly texty ze západních, převážně britských novin, přepisovaly články emigrantů, žijících ve Velké británii, nebo USA a distribuovaly je dál. Máma, jako zpěvačka ve sboru Smetanova divadla měla spoustu odběratelů, protože co umělec, to disident. No a když měla dobrou náladu a neměla právě chlapa, předčítala mi některé z těch zápisků. A v tom byl kámen úrazu. Bylo mi totiž teprve deset let.
Což o to, principielně jsem chápal, že komunismus je špatný a na západ od nás se mají všichni tisíckrát lépe. Chápal jsem, že české mléko je nezdravé, neboť polovina našich krav je nemocná a mléko se tedy hodí maximálně na výrobu knoflíků, což jsem kvitoval s nadšením, protože jsem mléko nesnášel. A stejně jako dnes, i tehdy jsem byl ochoten se za tuto pravdu bít až do krve. Mít tehdy přístup na internet, bylo by mě na všech protikomunistických fórech plno. Kdyby ovšem tehdy existoval internet, nebo dokonce nějaká protikomunistická fóra. Tyto dvě skutečnosti – můj věk a moje zanícení – vedly ke sledu událostí, které skončily mou opuchlou zadnicí.
V té době žil ještě můj děda z tátovy strany a ten mě měl velice rád. Prožili jsme toho spoustu a jak byl starší a senilnější, byla s ním větší a větší zábava. Stavěli jsme týpí, chodili na procházky apod. Děda měl spoustu zájmů a koníčků a u každého zůstal několik let. Tak byl amatérským malířem – zůstalo nám po něm asi dvacet zdařilých pláten, vazačem knih, sběratelem indiánské historie, modelářem – hlavně vláčky, nebo elektrotechnikem – z tohoto období mám po něm populární hru Vyděržaj pyjaněr, ovšem postavenou doma na koleni, která má několik stupňů obtížnosti, přičemž maximální obtížnost vám zkroutí ruce za záda a nedovolí pustit elektrody.
Děda byl v důchodu nadšeným hračičkou a já si s ním užil spoustu srandy. V době, kdy se tento příběh odehrává, jsem si s ním sice už tolik nehrál, ale chodil jsem k němu každou neděli na oběd. Většinou byla kachna. Povídali jsme si, děda mi ukázal nové knihy (právě byl ve svém vazačském období) a tak.
Jednu neděli, krátce po politické seanci s mámou, jsem nabitý disidentským entuziasmem dorazil k dědovi na kachnu. Nelenil jsem a zavedl řeč na naše nemocné krávy, špatné mléko a Moskvou zkorumpovanou vládu. Rozhorleně jsem vykládal, pletla se mi slova, mával jsem rukama, abych to vysvětlil názorněji, no prostě pohled na desetiletého kluka, který plácá o politice musel být k popukání. Děda se však překvapivě nesmál. Chvíli lapal po dechu, pak se o něj pokusila mrtvice a když to ustál, vyrazil mě z bytu. Nevěděl jsem totiž to podstatné – děda byl kapitán StB v důchodu a zarytý bolševik.
Uplynulo pár dní, kdy jsem na příhodu zapoměl. Smířil jsem se s tím, že k dědovi už nepůjdu a život šel dál. Jednoho dne nás však navštívil můj táta a něco rozrušeně vykládal mámě. Ve chvíli, kdy máma začala vzteky řvát, jsem věděl, že je zle. Aniž bych tušil, co jsem provedl, hledal jsem díru kudy bych zdrhnul. Máma nelenila, vytrhla šuplík v kuchyni, popadla první vařečku, kterou tam našla a jala se mě pronásledovat. Byt jsme naštěstí měli situovaný okolo jádra, přičemž všechny místnosti byly průchozí. Takže se dalo utíkat dokolečka. Ve vedení pelotonu jsem byl já, na druhé pozici máma s vařečkou (později s koštětem) a uzavíral to táta, který honil mámu a hulákal na ní, aby mě nechala bejt, že za to nemůžu, protože jsem malej. Táta tedy hulákal na mámu, máma na mě a já ječel, jako by mě na nože brali jen tak, do prostoru před sebou. Nevím, kolik jsme dali koleček, ale když jsme udýchaní zastavili, bylo skóre: dvě zlomené vařečky a jedno koště. Koště a jednu vařečku mi zlomila o hřbet a druhou vařečku o zárubeň dveří, když se netrefila. Máma měla sice subtilní postavu, ale sílu, jako bejk.
Konečně nastal čas vysvětlování, a tak jsem se dozvěděl, proč jsem vlastně dostal na prdel. Po mém výstupu u dědy se stalo to, že jakmile děda v pondělí popadl dech, rozhodl se, že za to může moje máma a šel ji do své bývalé práce bývalým kolegům udat. Naštěstí z toho máma neměla příliš vážný průser, protože v Moskvě právě seděl Gorbačov a rozjížděl perestrojku. Celá bolševická společnost se trochu liberalizovala, což neznamenalo nic jiného, než že jste mohli potichu veřejně nadávat na komunisty, aniž by vám hrozil větší postih.
Nemusím snad dodávat, že kvůli své nevymáchané hubě jsem přišel jak o nedělní kachnu, tak i o politické seance s mou mámou.
Co se doma uvaří, to se tam také sní.
Komentáře
(Wu - WWW, 02.08.2007, 13:59:10)
Hlavně že to dopadlo dobře. Taky taková blbost, vykládat to destiletému dítěti a pak ho pustit k dědovi bolševikovi. Jako by nestačilo, že děti takhle prošlápnou kdejakou nevinnou poznámku [úsměv].
(Lokutus, 02.08.2007, 14:16:07)
Dopadlo to sice dobře, ale prdel a záda mě bolely ještě dlouho.
(Roj - WWW, 05.08.2007, 23:22:03)
To je krasny, jak estebactvi je silnejsi pud nez rodina :-)
Roji (Lokutus - WWW, 10.08.2007, 16:40:21)
Njn, svého času dokonce děda udal i svého vlastního syna - mého otce.