Spatřil jsem kometu...
27.08.2007
***nezarazeno***
Spatřil jsem kometu oblohou letěla
chtěl jsem jí zazpívat ona mi zmizela
zmizela jako laň u lesa v remízku
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků...
"No čau, co chceš?"
"Člověče pojeď rychle domů, tvůj táta vyskočil z okna!"
Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem
až příště přiletí my už tu nebudem
my už tu nebudem ach pýcho marnivá
spatřil jsem kometu chtěl jsem jí zazpívat...
Taxík se žene ospalou polední Prahou.
Mačkám gumovou loketní opěrku až mi nabíhají žíly.
Z úst mi teče krev, asi jsem si překousl jazyk.
O vodě o trávě o lese
o smrti se kterou smířit nejde se
o lásce o zradě o světě
a o všech lidech co kdy žili na téhle planetě...
Chodím sem a tam, ovšem dostatečně daleko od dvou uniforem.
Brousím trávu a koušu se víc a víc do rtů, do jazyka i do prstů, až je mám celé od krve.
Na hvězdném nádraží cinkají vagóny
pan Kepler rozepsal nebeské zákony
hledal až nalezl v hvězdářských triedrech
tajemství která teď neseme na bedrech...
Po nebi letí letadlo.
"Vemte mě s sebou...," šeptám.
Velká a odvěká tajemství přírody
že jenom z člověka člověk se narodí
že kořen s větvemi ve strom se spojuje
krev našich nadějí vesmírem putuje...
O kus dál jde zamilovaná dvojice, ruku v ruce, však oči namířené tam, kam já koukat nemůžu.
Na černý igelit ve tvaru těla, zpod kterého kouká noha.
Spatřil jsem kometu byla jak reliéf
zpod rukou umělce který už nežije
šplhal jsem do nebe chtěl jsem ji osahat
marnost mě vysvlékla celého donaha
Auto je černé, svět je šedý.
Beton je rudý a válí se na něm malinový puding.
Jak socha Davida z bílého mramoru
stál jsem a hleděl jsem hleděl jsem nahoru
až příště přiletí ach pýcho marnivá
my už tu nebudem ale jiný jí zazpívá
Svíjím se na panelákovém linoleu, tělem otřásají návaly zoufalství.
Je to zlé, nikdy jsem nic takového nezažil.
Kdosi mě potichu uklidňuje a hladí po skráních, ale nepomáhá to.
O vodě o trávě o lese
o smrti se kterou smířit nejde se
o lásce o zradě o světě
bude to písnička o nás a kometě...