Proč mám operu na salámu
12.09.2007
jen tak
Rozjel se nám bloggerský dýchánek na téma proč nikdo nemá rád operu. Tak se přidám i já, protože všichni všichni všichni všichni píšou nějaké nesmysly a někdo to musí uvést na pravou míru.
Já míval operu vcelku rád. Jak jsem už jednou psal, máma zpívala ve sboru Smetanova a Národního divadla a pořád mě tahala s sebou. Dopoledne cvičení na večer, večer představení. Sedával jsem na jevišti za prvním rohem vpravo (z pohledu diváka). Tam byly takové dvě židle pro požární ochranku. No a protože ochranka byla neustále v řiti, sedával jsem tam místo nich já. O přestávkách jsem kulisákům pomáhal měnit scénu, blbnul jsem na jevišti a dělal že zpívám. Měli mě tam vcelku rádi,... asi jako nějakého maskota. Dole měli takový klub, nebo co, kde jsem s nimi po představení vysedával a vedl při pomerančovém džusu důležité rozhovory na důležitá témata, třeba kdo zrovna klátí tu malou děvku z baletního sboru, nebo jak ten sbormistr zase všechny dneska akorát buzeroval, protože se blbě vyspal, nebo co. Tehdy (3-10 let) jsem se dozvídal životní moudra, jako že baletky rády šoustaj a co baleťák, to buzerant. Také jsem začínal chápat, že buzerant není od slova buzerovat, ale bude to mít asi hlubší význam. Snažil jsem se tomu přijít na kloub, ale ač mě už v sedmi letech kamarádi zasvětili do tajů rozmnožování, to, že tu samou věc dělají i chlapi mezi sebou mě prostě nenapadlo. A tak jsem jen bezvýsledně mudroval nad indiciemi, které jsem získával, třeba když jedna ctihodná operní matróna vyprávěla, jak byla na návštěvě u toho baleťáka a našla tam v koupelně pixlu lubrikačního gelu, plnou chlupů z prdele. Byly tam však i zábavnější chvilky, když jsem se třeba jen coural po divadle, chvíli si hrál s dělem, které stálo v takové té chodbě s kolejemi, anebo obtěžoval sboristky v šatně. Prostě opera mě bavila.
Nesčetněkrát jsem shlédl Turandot, La Traviatu, Aidu, Madame Butterfly (ta mě vždycky rozbrečela), Nabucco, Ernani (kterému všichni říkali Ser na ni), Don Giovanni (kterému zase říkali John do vany) a další. Věděl jsem kdo to byl Puccini, Verdi, Mozzart, Beethoven (pět hoven) a znal jsem všechny Smetanovy opery jako pohádku (Byla jedna Prodaná nevěsta, jmenovala se Libuše, seznámila se s Daliborem, šli spolu za Čertovu stěnu, dali si Hubičku, viděly je ale Dvě vdovy, řekly to všem Braniborům v Čechách, a už to nebylo žádné Tajemství). Jako děcko mě to všechno bavilo. Dneska mi to však leze krkem. Jo, je to všechno moc pěkný, má to cit, emocionální náboj, je to umění, klasika atd. Ale už mě to prostě netankuje. Možná jsem toho viděl už dost. Možná jsem o tom ztratil už dávno iluze, když znám lidi, kteří ty příběhy hrají. Nevím. Srdečně nechápu, jak mohla máma takovou hromadu let neustále zpívat a nacvičovat to samé a stále to milovat. Mně by to lezlo krkem.
Tož tak. Opera mi dneska už prostě nějak nesedí. Radši si zajdu do kina.