Jak se dělá burčák
1.10.2007
jen tak
Období burčákové mánie pomalu končí, tak si povíme něco o tom, jak se také dělá(val) burčák.
Psal se rok 1991 a já si přivydělával obsluhou v malém echt Moravském viném sklípku v Praze na Senovážném (tehdy Gorkého) náměstí v Praze. Sklípek se jmenoval Savin (nebo tak nějak) a měl dokonce vlastní saunu. Byl vystaven v prostorách sklepa někdejšího jakéhosi bolševického podniku, kterýžto si saunu stvořil pro svůj top management. Majitel sklípku, jistý vlastník konopného viného pole na jižní Moravě koupil sklep i se saunou, asi aby se ti cajzli mohli při chlastání tého vína i saunovat. A opravdu, cajzli se při chlastání vína občas i saunili.
V té době jsem poznal jednu ze svých mnoha krátkodobých známostí, slečnu se stejným příjmením, jako jsem měl já, což jsem vnímal jako velký benefit, neboť kdybychom se vzali, nemusela by si příjmení měnit. Nakonec z toho však sešlo, neboť jsem čekal na Markétku a nemohl jsem se tedy zahazovat s kdejakou holkou. Ale to jsem trochu odbočil.
Tedy ten sklípek. Sortiment tam byl standardní. Běžná podřadná Moravská vína, jako Müller Thurgau, nebo Modrý Portugal. Co taky vyrobit v našem mírném podnebném pásmu, že. Moravská vína nejsou zvlášť špatná, ale na výtvory ze slunných Francouzských, Španělských, nebo Argentinských jižních svahů zdaleka nemají. Toho slunce tam prostě mají mnohem víc, to se nedá nic dělat. Ale třeba se to s za pár let s globálním oteplováním zlepší a Morava bude také světovým vývozcem vín.
V té době měli Moravští distributoři vín velmi špatnou pověst. Tradovalo se, že ta nejlepší vína si nechávají pro vlastní potřebu a do Čech vyváží slivky, které vyždímali z hadru na podlahu při vytírání sklepa. Faktem je, že většinou se tehdy (obzvláště v Praze) prodávaly neskutečné sračky, kterým se vzletně říkalo Moravská vína. A v té době jsem zjistil, jak se dělá burčák.
Končilo léto a burčák dorazil tak jako každý rok, v obrovském dřevěném sudu. Vrchní, pod kterým jsem v tom sklípku dělal odklopil ze sudu víko, smočil v burčáku ukazováček, olízl a zašklebil se.
"To je zase sračka," prohlásil znechuceně a poslal mě na nákup. Celý natěšený jsem v krámu rychle čapnul kilovku krystalového cukru a čtyři pytlíky kyseliny citronové a upaloval s tím zpět. Vrchní nasypal cukr do hrnce, přilil k tomu litr vody a vyrobil hustý cukerný roztok. Ten nalil do sudu s burčákem a přisypal k tomu všechnu kyselinu citronovou. A pak vzal mega naběračku a míchal a míchal a míchal až se to kompletně smíchalo. Potom zopakoval ukazováčkový manévr, znalecky zamlaskal, pak mě poplácal po hlavě a poradil mi: "Tohle radši nepij."
No a bylo. Večer si mlaskali i hosti. Burčák měl velký úspěch a lidé si ho dokonce odnášeli domů v přinesených lahvích (tenkrát totiž ještě nebyly PET flašky).
Od té doby (tedy vlastně celý život) raději moc burčák nekonzumuji. Jednak mi to přijde zvrácené, asi jako když někdo pije mladinu a druhak nemám důvěru. Moravští distributoři si za ta léta vylepšili kredit, neboť zřejmě pochopili, že obchod nese peníze a peníze jsou lepší, než sebelepší víno ve vlastním sklepě. Moravské víno mi sice stále nijak zvlášť nechutná, ale subjektivně prohlašuji, že se zlepšilo jak víno, tak i přístup vinařů.
P.S. Sice neujíždím na Moravském vínu, ale jen s jednou výjimkou. Vlastně třemi výjimkami. Povedené Ledové víno, Výběr z cibéb, nebo dokonce Slámové víno (rarita) neodmítnu nikdy.
Komentáře
(MiKee, 02.10.2007, 23:53:37)
Naprosto souhlasím s tím, že francouzská, argentinská nebo dle mého názoru i chilská a australská vína jsou lepší, než většina vín moravských.
Ne, že by na mém názoru nějak záleželo, protože mám víno sice rád, ale hodnotím ho zásadně podle toho, jestli chutná mně a to se může od znalců často lišit.
Z moravských vín mám ale velmi dobrou zkušenost s víny z jednoho vinařství v Bzenci, zejména jejich Cuvee a také Sylvánské zelené či Chardonnay jsou dle mého názoru výborná.