Komunitní dylema
6.12.2007
buzz
Jsme jedné krve, ty i já.
Komunita je fajn. Jste součástí celku. Součástí stádečka oveček. Sdílíte si všechno od svého xichtu, adresy, velikosti podprsenky, či pohlavního údu až po barvu svého toaletního papíru před a po použití.
Komunita je milá. Všichni jsou tak chápaví a skvělí kamarádi. Mají vás dovopravdy rádi. Skutečně je neuvěřitelně zajímá ranní stolice vašeho dítěte, nebo co zrovna čtete, anebo jak jste byli o víkendu nakupovat.
Komunita je prostě cool. Být zařazen, mít svůj personalizovaný (cool) profil, hromadu (cool) přátel, vědět všechno o všech, ukazovat své (pečlivě vybrané cool) fotky, sdílet informace o sobě (i ty intimní), číst slůvka pochvaly na své děti, psy, kočky, morčata, králíky, motorky, počítače, vibrátory, mobily, manžel(k)y, milence(ky), kytky, baráky, nebo auta... To všechno je děsně cool. Člověk má pocit, že v prdeli se vocit,... eh, teda, že prostě někam patří, někdo ho má skutečně rád, že je součástí jedné big-fucking-family.
Komunita je prostě to nejlepší, co takového průměrného člověka mohlo potkat. Avšak jen do té doby, než celá ta komedie narazí na hranice lidské individuality.
Totiž ne všechno chceme sdílet. Ne každou informaci chceme poskytnout ostatním. Každý člověk má alespoň minimalisticky pozitivní vztah ke svému soukromí a čím více toho sdílí, tím větší je pravděpodobnost, že nechtěně provaří to, co mělo před ostatními zůstat skryto.
V každé společnosti, v každé době, existovali lidé, kteří se potřebovali někam zařadit, být součástí něčeho společného, znát o členech společenství co nejvíce a zároveň se moci pochlubit s tím svým. Ať už to jsou různé více, či méně obskurní spolky, mužské, ženské, či smíšené, se společnými zájmy apod. Anebo jen komunity přirozené, takzvaně obecní, kdy vám každý viděl až do ložnice. Svého času bylo třeba zvykem po svatební noci vyvěsit do okna prostěradlo, aby bylo vidět, že nevěsta byla skutečně panna. Obchodníci s červeným inkoustem měli žně. Leckdy pak byl někdo členem takové komunity i proti své vůli.
Každopádně však, v každé , byť sebespolečenštější komunitě, existovaly věci, které se skrývaly pod pokličku. Čím intimnější vztahy členové komunity měli, tím více jim záleželo na veřejném mínění a tím více se snažili navenek prezentovat pozitivně, středostavovsky a konzervativně. To pak svádělo k ukrutnému pokrytectví celého toho spolku. Typyckým příkladem jsou staré Benátky v období vrcholu Benátské republiky, kdy žena byla předurčena buď pro roli manželky a ochránkyně domácího krbu, anebo role šlapky, za kterou pravidleně chodili počestní občané. Všichni to věděli, všichni to akceptovali, ale zároveň o tom nikdo nemluvil a každý se tvářil, jak konzervativní a rodinný typ doopravdy je.
Dnešní internetové komunity nejsou jiné. Na jedné straně obrovské nadšení z možnosti sdílet svůj život s ostatními, na druhé straně pokrytecké skrývání některý atributů toho života.
A co dál? Dál Facebook. Sdílet? No jasně! Ale vocaď pocaď!
Komentáře
(pankreas - WWW, 06.12.2007, 21:38:51)
Tak, a ted si pro tebe prijde cert v podobe Denisy K. 2.0...
přenos (otaznik [openID] - WWW, 07.12.2007, 01:55:12)
Já z velkých internetových komunit znám jen pár (last.fm, který mi připadá jako skutečně zajímavý, a facebook "jak pejsek s kočičkou vařili fotoalbum", který mi jako fotoalbum připadá užitečný, ale jinak je to neskutečný smeťák milionů ruzných blbůstek, které jsou převážně na nic a ještě 2.0 ).
Myslím, že člověk je od přírody tvor společenský a tak si kolem sebe má tendenci vytvářet skupinky známých lidí. Díky tomu nežije sám. Že se tomu tak děje na internetu mi připadá přirozené. Filtrování informací mi taky připadá naprosto pochopitelné. Ale...problémem je pokrytectví, kterému se na internetu daří mnohem lépe než mimo net (to že se na netu projevuje mnohem víc než mimo neznamená, že mimo by neexistovalo - zrovna nedávno jsem četl článek stěžující si na to že už se nedá věřit ani přátelům). Ale nakonec to je vždycky na člověku co si vybere, jak se bude chovat.
Přes internet jsem našel pár velmi dobrých přátel (lidí, kterým skutečně důvěřuji),nějaké přátele, spoustu lidí známých a neznámých a nějaké ty né-přátele. Nemyslím že by netové komunity byly tak moc koncentrovaným zlem (i když mě čas od času taky něco vytočí), jen jsou tu krátce a lidé si na ně ještě pořádně nezvykli.
(Lokutus - WWW, 07.12.2007, 10:37:40)
Na internetu kvete pokrytectví mnohem lépe, protože každý se tam může prezentovat mnohem lepší, než jaký ve skutečnosti je. Holka, o kterou by sis ve skutečnosti neopřel ani kolo, si do profilu dá jen pečlivě vybrané a upravené fotky. Kdekdo má najednou tituly, velké IQ, charisma, peníze, obdiv apod. Každý je najednou tvrďák západního typu. A hlavně má každý patent na to jediné správné řešení, ať se to týká čehokoliv. A pak si projdeš, o čem se ti lidé baví a zjistíš, že lid komunitní je mistr v mlácení prázdné slámy.
(Pavel Jaroš - Mail - WWW, 07.12.2007, 12:37:45)
To už jsem někde slyšel:
Práce, rodina, zasraně velká televize... myčka na nádobí, auto, přehrávač kompaktů a elektrickej otvírák na konzervy... dobrý zdraví, nízkej cholesterol, zdravotní pojištění... hypotéka, první dům, pohodlný oblečení, kufry... tříčlenná souprava, televizní soutěže, hnusný jídlo, děti... procházky v parku, práce od devíti do pěti, dobrej v golfu... mytí auta, vybírání svetrů,rodinná oslava vánoc... příspěvky na důchod, výměry daní,čištění okapů... jdoucí dál, dívající se vpřed ke dni kdy zemřete.