Schematické myšlení potřetí
26.02.2008
děs běs
Stala se mi taková věc.
Venčil jsem tuhle jednou ráno psy. Zamyšlený, bloumal jsem liduprázdným sídlištěm, když tu jsem zaslechl charakteristický zvuk motoru zeleného náklaďáčku správy parků a lesů. Vědom si toho, že ti idioti řídí tu zrůdnost jako závodníci Formule 1, aniž by brali ohled na případné chodce a jejich psy, nebo děti, zakřičel jsem povel K noze. Koukám,... a nic.
Občas se stane každému chovateli psů, že jeho miláček, ať je sebelépe vycvičený, se šprajcne a neposlechne. To se stalo právě mně. Když se to stane za normálních okolností, tak se zpravidla nic neděje. Ale v takovéto situaci to zavání průserem. Psi stáli na jedné ze dvou cest, kudy mohl náklaďáček projet a čuměli na mě stylem: "Co si říkal?" Znovu jsem zavelel K noze, zvýšil hlas a plácl se důrazně přes kapsu, tedy nohu. Psi zase nic. Prekérka.
Pod vlivem přibližujícího se zvuku motoru a stresu posledních měsíců jsem udělal tu největší hovadinu, kterou jsem mohl vymyslet. Rozběhl jsem se k nim. A psi samozřejmě ode mě, vstříc náklaďáku.
No, nebudu vás napínat. Dopadlo to dobře. Těsně před tím, než se ze zatáčky padesátkou vyřítil na naší úzkou cestu zelený náklaďák, jsem psy zahnal na trávu a sám jen tak tak uskočil. Náklaďák nás bravurně objel.
Toliko předehra. Co následovalo, se teprve týká tématu.
Došel jsem ke psům a standardně je potrestal. Běžně psa chytnu za volnou kůži na krku, zvednu ho do výšky, vrčím na něj nadávky a třesu s ním. Občas ho výchovně lehce plácnu přes čumák. Amálka si to odbyla, jak je zvyklá, po trestu se oklepala a postavila se k mé noze. Zato Pišta dělal čest svému jménu.
Tady trochu odbočím. Pištu jsme kdysi přivezli z vesnice, coby desetiměsíčního psa, kde ho jeho majitel týral. Je to pes, který váží osm kilo, podle všeho kříženec Ruského Toye a něčeho dalšího, tedy naprosto nevhodný k boudě. Přesto byl celou dobu u boudy uvázaný, zablešený, podvyživený a navíc ho majitel podle všeho bil holí, neboť se ještě dodnes bojí každého cizího chlapa, který drží v ruce byť jen lyžařské hůlky. Trvalo nám více než rok, než se přestal bát, nabyl sebevědomí a začal se podřizovat autoritě. Z počátku jsem na něj musel mluvit o oktávu výš, protože se rozklepal už při hlubokém mužském hlasu. Ovšem tato převýchova má jistý negativní důsledek. Pišta si zvykl, že jsme na něj hodní a jednáme s ním jako v bavlnce a začal toho zneužívat. Tradiční ukázkou je nervové zhroucení, doprovázené tikem, kdy mhouří levé oko tak silně, až začne slzet. No a při pokusu o potrestání, kdy ví, že něco provedl, spustí ukrutný virvál, ještě než se ho dotknu.
Tudíž ve chvíli, kdy jsem milého Pištu čapnul, začal ječet, jak na lesy. Zatřásl jsem s ním, vynadal mu a pustil ho na zem. Celou dobu ječel jak protržený, tak jsem trest trochu zkrátil. Ovšem následkům jsem neušel. Došel jsem k domu, psi disciplinovaně u nohy, když proti nám vyrazila z domu paní s pudlem na vodítku. A už z dálky na mě hulákala, že jestli ještě jednou budu ty psy tak týrat, zavolá na mě policajty. A rychle trajdala pryč. Já zůstal stát s vyvaleným okem a spadlou hubou. Cože mi to říkala? Já a týrat psy? Policajty?
Doběhl jsem jí a ptal se jí, proč si myslí, že jsem týral psy. Řekla, že to naříkání těch chudáčků bylo slyšet až nahoru. Chudáčci mezitím pár metrů od nás olizovali nějaký papír od romadůru. Podíval jsem se na jejího pudla, který se vzpínal, škrtil na vodítku a chroptěl, jak se chtěl proběhnout a vzpoměl si, že je to jedna z těch bab, které cyklují po sídlišti se psy zásadně uvázanými. Její pes se nikdy v životě volně neproběhne, protože baba není schopná ho zvládnout bez vodítka, ale to ji nebrání mi vyhrožovat policií v případě, o kterém ví doslova z doslechu. Zakroutil jsem hlavou a jen prohodil, že o mých psech nic neví a ať nesoudí na základě mylných informací, a že si myslím, že její pes je větší chudák, protože se v životě neproběhne bez vodítka.
Toto je další skvělá ukázka schematického myšlení, kterého se lidé s oblibou dopouští. Paní slyšela vřískat psa a aniž by scénu byť jen viděla, usoudila z toho vcelku záhadně, že týrám své psy.
Komentáře
(Hekko [openID] - Mail - WWW, 26.02.2008, 22:45:17)
Jessie sice nevříská, ale manželův první pes byl prej hysterka. Ječel, kdykoli to vypadalo, že by ho něco mohlo bolet. Kolikrát byl můj milý obviněn z toho, že Araxe týrá, když projel vozíkem těsně kolem psa a pes se polekal, že by mu snad mohl najet na chlupy... ;)
(dond, 27.02.2008, 09:14:29)
Spolužačka ze základky měla psici (ohaře), která se naopak při trestání tvářila, že se jí to netýká a s blahovolným výrazem v očích tupě držela a vší silou dávala najevo: "Jen si posluž, když ti to udělá dobře..." Potrestat ji bylo opravdu za trest, my ostatní jsme většinou museli pryč, když ji K. za něco kárala, protože jsme se museli jít smát stranou... Ale zase byla Nessie vcelku poslušná a nebylo to potřeba často.
(Lokutus - WWW, 27.02.2008, 11:45:48)
Hekko:
Přesně. Pes hysterka dokáže svému majiteli pěkně zavařit.
dond:
Tak to je přesně Amálka. Jednou, když něco žrala a nechtěla mě poslechnout, mě doslova tak nasrala, že jsem se neudržel a ztřískal jí vodítkem jako koně. Celou dobu držele, ani nemukla a potom se oklepala a šla si to v klidu dojíst. Ale jinak je také poslušná. Jen nesmí mít svoje luxovací dny.
Avšak já už vím jak na ní. Když má tendenci příliš luxovat trávníky a křoví na sídlišti, dostane prostě náhubek. To pak je vzteklá a viditelně mě nenávidí. Ryje tím náhubkem do těch kostí, co se válí na trávě, snaží se je sebrat, ale marná snaha - náhubek má dvojité dno. Za pár minut má ten náhubek plný drnů a bahna, ale kost žádnou. :-D
(aTeo von Chucpe - WWW, 19.03.2008, 13:56:35)
Moje myšlení je ještě schematičtější. Jakmile vidím čokla, ať volně pobíhajícího nebo na vodítku, zježí se mi chlupy na zádech. A kousal bych a trhal. Hlavně jeho páníčka... :)
(Lokutus - WWW, 21.03.2008, 16:08:39)
aTeo: Nejlepší na tom je, že je to jenom tvůj osobní problém. :-D