Metoda paměťových míst, aneb kam jsem to sakra dal
19.04.2009
jen tak
Přiznám se, že občas zapomínám. Často se sejde hodně věcí, tužka ani papír po ruce nejsou, a tak se snažím nahustit všechno do hlavy. To má za následek občasnou ztrátu paměti. Pak se objevila správná metoda, jak si věci zapamatovat.
Teda, jsem myslel...
Před pár dny kdosi na twitteru zalinkoval článek o metodě paměťových míst. Přečetl jsem to a založil se štítkem možná později. Abych pravdu řekl, jsem k takovým věcem skeptický a po svých třiatřicetiletých zkušenostech se svou pamětí jen tak na něco neskočím.
Dneska ráno jsme byli s Potwůrkou cvičit a na konci, když jsem se, posilněn kvalitním pětadevadesáti procentním proteinem, v šatně převlékal, přemýšlel jsem o tom, co musím přes den všechno udělat. Tak to vždycky začíná. Vyrobím si pár endorfínů a mozek, parchant, začne přemýšlet. Problém je, že ve chvíli, kdy se probere z ranní letargie, snaží se dohnat, co v noci zameškal a zahrne mě takovou spoustou nápadů a myšlenek, až mi téměř přivodí mrtvičný stav. Jakmile na mě vysype všechno, co se musí udělat, zmocní se mě panika, neboť z vlastní zkušenosti vím, že do oběda polovinu zapomenu.
Problém je v chaotickém ukládání myšlenek. Když si budete házet hadry bez ladu a skladu do skříně, také zaručeně nenajdete spodky, až je budete akutně potřebovat. Místo toho zpravidla najdete spoustu zimních bund a svetrů, což vám vzhledem k třicetistupňovému vedru je platné, jako... mrtvému zimní bunda.
Bylo prostě jasné, že potřebuji systém.
No jo, ale jaký. Za svůj život jsem zkoušel trénovat paměť a po tvrdém boji jsem dosáhl toho, že v tom ukrutném bordelu občas i něco najdu.
Když toho pak mám opravdu hodně, nosím v kapse papír s napsaným seznamem všeho, co musím udělat. To ale také není ideální. Už se mi stalo, že jsem papír ztratil a byl jsem nahranej. Chtělo by to nějakou opravdu zupadupa metodu, která nezklame.
A tak jsem dnes ráno, tváří v tvář záplavě podnětů, z hloubi podvědomí resuscituoval myšlenku vyzkoušet metodu paměťových míst.
To bylo tak. Právě jsem si oblékal košili, přičemž jsem se pozoroval v zrcadle a odhadoval, o kolik centimetrů mi povyrostly bicepsy od minulého týdne a zda ze mě do léta bude aspirant na titul Mr. Universe. (Ani hovno, samozřejmě...)
Koukám, zatínám a přitom zapínám knoflíky u košile. Jednen mozkový kmen zpracovává vjemy, hodnotí svaly a trpělivě mi vysvětluje, že ty bicepsy FAKT nevyrostly, čímž mi vytváří lehce depresivní stav. Druhý kmen mezitím na pozadí zpracovává TODO list, neboli seznam věcí, které dnes musím opravdu, ale opravdu zařídit.
Tak například si oko všimlo, že bicepsy sice za poslední týden žádné změny nedoznaly, avšak košile ano. Má bílá košile se změnila v něco, čím se utírá krávě vemeno. Tudíž první věc na seznamu zcela logicky byla, vzít si doma čistou košili.
No nesmějte se. Mě bohužel takovéto věci zpravidla napadají tam, kde nemají valnou relevanci. Například na to, že musím koupit hajzlpapír si vzpomenu na hajzlu, v hospodě, v autobusu, v kině nebo v lese, ale v obchodě nikdy. Kdybych na tu košili nemyslel, mohlo by se stát, že bych ji nosil další týden, čímž by se změnila z hadru na vemena na hadr na podlahu.
Pak mě napadlo, že musím odvézt k Potwůrce akušroubovák a šrouby, abych jí mohl pověsit závěs. Na to konto se přihlásila klika od její koupelny, kterou už tři neděle kupuji. Pak bylo nutno zajet do Alzy, do práce, vypálit mámě další řady Červeného trpaslíka, naložit kolo a odvézt ho také k Potwůrce... atd. Než jsem si stačil tu košili zapnout, bylo toho tolik, že jsem začátek seznamu zapoměl. Ve snaze udržet to nějak pokupě, rozhodl jsem se implementovat zmiňovanou metodu.
A tak jsem začal myšlenky třídit. Jako místo jsem si zvolil mámy barák, který důvěrně znám. Vzal jsem to chronologicky...
Po vstupu do baráku se ocitnu v předsíni. První na řadě je košile, tak jsem ji pověsil na ramínko přímo doprostřed. Nevím sice, na čem tam to ramínko viselo, ale viselo. A to bylo hlavní. Hezky pěkně na očích, abych košili nepřehlédl.
O dveře dál je chodba. A tady jsem narazil na první zádrhel. Chodba se větví do třech částí domu. Chronologie vzala za své.
No, vybírat nové místo se mi už nechtělo, vyřešil jsem to tedy pragmaticky. Kam bych šel jako první? Do kuchyně. A tak jsem si do kuchyně na stůl položil akušroubovák se šrouby, a když už jsem byl u toho, dal jsem tam i tu kliku, ať je to při jednom. Sice se mi do toho pletl chleba, co ležel kdovíproč vedle, ale to už byl detail. Chleba nekupuji, tak jsem ho mohl v klidu ignorovat, ať si tam třeba zplesniví.
Pak jsem zamířil do obýváku. Tam je počítač, krb a televize, kam jinam bych měl tedy jít. Na stolek k počítači jsem položil DVDčka s Červeným trpaslíkem, aby byly taky na očích.
Pak ložnice, kam jsem umístil nákup z Alzy. Na postel, kam jinam. Až si půjdu lehnout, nemůžu si toho nevšimnout. Do garáže jsem strčil kolo a pak po zbytku baráku pár dalších věcí.
Hezky jsem si ten barák ještě jednou prošel a zkontroloval, jestli jsou všechny věci na svém místě. Spokojeně jsem pak zaplatil na baru (v té posilovně, samozřejmě, máma žádný bar v domě nemá) a odkráčel vstříc nabitému dni.
První vážný zásek přišel záhy. Košili jsem měl pověšenou v předsíni, a kdykoliv jsem procházel kolem, vzal jsem ji na vědomí, avšak odložil jsem ji na později. Tak se stalo, že jsem ji málem nevyměnil. Jako ty stovky věcí, které vidíte každý den kolem sebe, víte o nich, ale v podstatě už je nevnímáte.
No ale, dobře to dopadlo a košili jsem si nakonec vzal čistou.
Další svízel byla, když jsem při další prohlídce mámina domu vlezl do špajzky, kam jsem zaručeně předtím něco dal a teď jsem si zaboha nemohl vzpomenout, co. Prošmejdil jsem ji celou. Našel jsem hromadu kompotů a polotovarů, dokonce nějaký nanuky, avšak nic, co by připomínalo TO něco důležitého, na co jsem měl myslet. Takže smůla, špajzka nevyšla. Pokud jsem tam položil úkol zajít do Sazky, vyzvednout vyhraných padesát milionů, tak ať si na to už raději nikdy nevzpomenu. Musel bych pověsit sám sebe na půdě, a ne jen virtuálně.
Věci v kuchyni, obýváku i ložnici jsem našel a vyřídil, stejně jako jsem z garáže odvezl kolo. Barák je teď prázdnej a je připraven na další použití. Musím uznat, že to víceméně klaplo. Jen je potřeba doladit pár detailů, jako třeba vynechat příště špajzku, anebo neodkládat plnění úkolů.
Na závěr jsem vymýšlel umístění pro tento článek, který mě napadl odpoledne, při čekání v Alze. Problém byl, že už skoro nezbývalo místo. Zas tak velkej ten barák nejni a na půdu nebo do sklepa skoro nechodím. Tam bych to mohl najít třeba až za pár let. Prolézal jsem dům a pomalu zavrhoval jedno místo za druhým. Až jsem ztratil trpělivost a v duchu jsem si řekl, že se na nějakej blogpost taky můžu klidně vysr...
No a bylo to. Místo se nabídlo v podstatě samo. A tak, když jsem teďka naposledy prošel dům, našel jsem ten článek přesně tam, kam jsem ho odpoledne hodil. V hajzlu.
Přeju hezkou neděli. :-)))
Komentáře
(sibiřanka - Mail, 19.04.2009, 13:51:01)
jenom dodávám, že v původním článku nedoporučují věci ukládat na místa, kam bys je položil v reálu (dvdčka u počítače, kolo v garáži), snadno je přehlédneš. nepoložil jsi třeba do špajzky něco, co jsi měl koupit? :)))
btw., poprvé jsem metodu zkoušela v podivném polospánku a pak je zpětné ranní procházení docela halucinogenní legrace :)
(#13 - WWW, 19.04.2009, 22:52:22)
Tuhle metodu prej používal Hannibal Lecter (v knize). A ten si dokázal budovat úplný paláce. Píše to Derren Brown ve svý knížce, kde se týhle metodě docela dost věnuje.